O mně
Jmenuji se Klárka Slezáková a narodila jsem se 10.11.2010 ve Zlíně. Moje cesta na svět byla velmi komplikovaná. Než jsem spatřila světlo světa, už jsem si zažila, co mnohý ani za celý svůj život nezažije. První, koho jsem viděla, nebyla maminka s tatínkem, ale lidé v bílém, což jak rodiče říkají jsou doktoři a sestřičky. Sotva jsem byla dvě hodiny na světě, už jsem jela na výlet sanitkou do Olomouce. Ani nevím, jak rychle, ale asi dost.
V Olomouci jsem byla v takové průhledné krabičce, prý je to inkubátor. Mělo by mi tam být teploučko, ale mně bylo tři dny dost chladno. Pak jsem se dozvěděla, že mi ochlazovali tělíčko schválně a říkali tomu hypotermie. V naší zemičce to je ale zatím experimentální metoda a pomáhá 1 děťátku z 6. Když mě pak zase zahřáli, nevěděla jsem, co dělat... neuměla jsem pít mlíčko... prostě jsem neuměla nic, co malá miminka umí. Ale sestřičky na JIPce, jak tomu rodičové říkají, na mě byly moc hodné, a po 14 dnech mě naučily pít z lahvičky, že jsem jen hltala. Aby taky ne! Maminka mi každý den s tatínkem, babičkou a dědečkem vozili čerstvé mlíčko. Maminka mi ho vozila ve dvou velkých lahvičkách, že jsem ho ani všechno nestíhala vypít. A když pak maminka jezdila v době papání a zkoušela jsem pít od ní, to byla teprve mňamka! Nepustila jsem se jí až do dnešního dne. A jak tatínek říká: "Snad nebudete kojit až do puberty?!" *;-) Ale to neeee... to už budu mít přece jiné starosti. Poslední týden v nemocnici jsem byla už s maminkou, která se učila být zdravotní sestřičkou. Jinak bych totiž v nemocnici musela být mnohem déle. Jak se totiž doktoři dívali do mojí kebulky, zjistili, že mi v mozkových žilách krev neteče, jak má. Jmenuje se to trombóza hlavních mozkových splavů. A tak jsem dostávala dvakrát denně kokinka v injekci, aby se mi to dalo do pořádku. Jak se to maminka naučila, to mi bylo pět týdnů, mohly jsme konečně jet domů!!! Sestřičky nám nabalily domů samé dobroty v podobě různých kokinek a některé mi tatínek musel vyzvednout ještě doma v lékárně. Nakonec jsem své první Vánocky oslavila s maminkou, tatínkem, babičkou, dědečkem, tetičkou, strejdou, prababičkama, pradědečkama a se všema, co mám moooooc ráda!!!
Doma to bylo perfektní! Navštívila nás taky teta z rané péče a do dnešního dne mamince s tatínkem dává nejrůznější tipy, vozí mi hračky, ... prostě je moooc hodná. Pohoda doma ale netrvala moc dlouho, protože mi nějak začalo zlobit takové cukání hlavičkou, ramínkem a pak i celým tělíčkem. Rodiče to našemu panu neurologovi natočili na video a ten si nás k sobě hned pozval. Šla jsem s rodiči na vyšetření. Bylo to tam moc pěkné. Na zdi byl namalovaný domeček a spousta zvířátek všude kolem, nemohla jsem se vynadívat. Sestřička mi na hlavičku nasadila růžovou čepičku se samýma dírkama. Asi mi slušela, protože si mě tatínek hned fotil. Pak sestřička do těch dírek dávala něco studeného, a to se mi teda vůbec nelíbilo, že jsem jim tam trochu zazpívala. Prý to je nějaké EEG vyšetření, jak mi pracuje mozek, tak teda nevím... Celou dobu tam na mě maminka s tatínkem dělali různé obličeje a srandičky, jen abych vydržela v klidu, ale to se mi moc nechtělo. Když mi sestřička čepičku sundala, měla jsem na vláskách gel a byla jak "pankáč". Tatínek mi to záviděl. Pak jsme šli znova za naším hodným panem neurologem. Asi pro rodiče neměl dobré zprávy, protože maminka moc plakala a byla mooooc smutná. Ani to mlíčko mi tolik nechutnalo. Prý mám sekundární epilepsii, tak proto to cukáníčko. No a co, jsou na to kokinka!!! Pan doktor nám taky nějaká kokinka napsal na recept a rodiče mi je začali dávat. Jen se moc těm kokinkám v mojem tělíčku nedařilo, protože jsem jich už přes deset různých vyzkoušela a měla jsem pořád přes 100 cukatur denně, to jsou epileptické záchvaty (cukatury je pracovní název*;-)), rodičové to tak nazvali. Po 4 měsících, co kokinka nezabírala, jsem jela s maminkou zase na výlet, tentokrát do Prahy do Thomayerovy nemocnice. Paní doktorka, moje jmenovkyně, už tam na nás čekala. Nachystala si pro nás různá vyšetření. Dostala jsem tam zase tu pěknou čepičku. Už nebyla růžová, protože mi hlavička trochu porostla, i když méně než ostatním dětičkám. Prý se tomu říká atrofie mozku, nebo co. Dokonce si mě v Praze natáčeli na video, aby zjistili, co se se mnou při cukatuře děje. Jsem jak mediální hvězda*;-) Dostala jsem nová kokinka, která mi zase nepomohla. Rodiče je museli vydávkovat, ale stejně nic, tak jsme jeli znova na výlet do Prahy. A dostala jsem další kokinka. Už jsem nevěřila, že by to mohlo zabrat, ale cukatur doma začalo pomalu ubývat, až se mi po 7 měsících od prvních cukatur konečně ulevilo... jupíííííí!!! Mám sice tři různá kokinka, která jsou opravdu moc hořká a musím je brát pravidelně ráno i večer, ale cukatura už je fuč a doufám, že už napořáááááááááááááád!!!
Spolu s maminkou, tatínkem (jednou týdně i s paní terapeutkou) cvičíme každý den třikrát cviky od pana Vojty. Ještěže jsem holčička, protože jako kluk bych se jmenovala taky Vojta... Taky cvičím Bobatha a učím se správně papat, protože moje pusinka si občas dělá co chce. Cvičit musím, abych posílila ty mé svalíky a zbavila se hypotonie, jak se tomu v odborných kruzích říká. A taky proto, abych potlačila tu dětskou mozkovou obrnu, kterou asi mám. Ještě to nazývají kvadruparéza, ale raději nechci vědět, co to je a budu bojovat dál!!!
Ale já věřím, že to jednou dokážu a všem ukážu!!!